Nedílnou součástí přípravy k sepsání tohoto článku byl i historický exkurz do dávných reportů z Brutal Assaultu, které jsou k přečtení na našem webu. I v nich lze nalézt důkazy ohromného vzestupu, kterým si festival prošel v polovině nultých let. Právě v době, kdy se definitivně lámal chleba ve prospěch mamutí akce, což bylo hlavně v letech 2005 a 2006 – to festival hostily východočeské Svojšice, začaly na soupisku ve větším množství přibývat atraktivní velká jména. Zároveň ale bylo možné na seznamu stále nalézt dost kapel, jež by si v současnosti na festivalu už asi jen sotva zahrály. Z jistého hlediska to byla možná tehdy komfortnější situace s ohledem na dostatečný čas pro divákův odpočinek, čemuž současný status a konfigurace akce příliš nenapomáhají.

Hlavně v odpoledních hodinách se otevřeněji zaměřený posluchač může doslova roztrhat. Vystoupení zajímavých interpretů se na jednotlivých scénách často překrývají, což svádí k velmi rychlému přebíhání, ve snaze uvidět alespoň část z jednotlivých setů. Řeč je samozřejmě především o dvou hlavních scénách a Obscure stage, umístněném v zádní části pevnostní louky, pojmenované pro festivalové účely jako Underground square. V tomto ohledu však důvody ke stížnostem rozhodně nejsou. Pokud se opět myšlenkově vrátím do „středověku“ Brutal Assaultu, ústředním tématem našich tehdejšich debat bylo právě přání soupisky, která nám ani na chvíli nedovolí vydechnout. Čili v tomto směru se nakonec dostavil onen kýžený hudební blahobyt.

Show must go on!

Že festival pro letošek hlásil VYPRODÁNO, bylo známo už několik měsíců před jeho startem a v areálu to bylo dost často znát. Pohyb po něm byl stále v zásadě bez problémů, ovšem večerní vystoupení headlinerů přilákaly na hlavní scény takové množství lidí, že i jen dostat se ven bylo na několikaminutovou bojovku. Festivalová zóna samotná pak už několik let připomíná v tom nejlepším slova smyslu zábavný park. Vždyť už jen koncertních pódií lze v jeho útrobách najít rovnou pět a to ještě nezmiňuji Jameson stage, otevřenou pro různé dobrovolníky z řad návštěvníků a jejich hudební improvizace. Často bohužel připomínající spíše opilecké večírky ve stanovém městečku, než seriózní hudební produkci. Loňský nápad s umístěním kolotočářských autíček se ukázal jako nepříliš šťastný a místo něj si mohli letos vyznavači metalové muziky prohlédnout a taktéž i vyzkoušet působivou post-apo expozici ve stylů filmů o šíleném Maxovi.

Loni otevřený Bastion X i letos nabídnul hned několik výstav a přednášek. V kombinaci s nabídkou různých osvěžoven (pivní bar, vinárna anebo čajovna) tak představoval nejklidnější odpočinkovou zónu. Nabídka výstav byla letos velice pestrá. Zatímco Dokonalost tvaru představila tvůrce metalových log a jejich práce, Rez a špína prostřednictvím zajímavých příběhů z různých období a různých světových oblastí připoměla, že metalová a punková hudba to u establishmentu ještě zdaleka nemá vyhráno. Při čtení řádků o boji normalizované ČSSR s tvrdou muzikou z rukou Milana „Šotouše“ Ducháčka nás sice může hřát pocit, že tohle všechno je za námi, ale jak ukazují četné zkušenosti i z nedaleké ciziny, k moci se neustále derou síly, které by opět zakazovaly, přikazovaly, určovaly co je správné.

Trošku mě mrzí menší čas strávený v KAL Stage, kde často vystupovali interpreti, jejichž performance bych ve stoje dal jen stěží a pohodlné sedačky všude kolem byly pokaždé plně obsazeny. Nicméně právě přítomnost podobné scény a vše s ní souvisejícího hodnotím jako jeden z velikých přínosů festivalu.

Sólo pro zasloužilé

Postupný nárůst množství různých doprovodných aktivit a celkového festivalového prostoru můžou být na jednu stranu vnímány jako projev megalomanství pořadatelů. Na druhé straně nárůst počtu scén, vystupujících kapel a hudební nabídky vůbec přímo svádějí k tomu, poskytnout znavenému návštěvníkovi dostatek možností k odpočinku. Hudební nabídka byla tento rok hlavně pro příznivce klasik některých žánrů doslova opulentní. Vždyť na kterém festivalu v našich krajích jste mohli vidět zároveň SICK OF IT ALL a AGNOSTIC FRONT, SODOM a DESTRUCTION, TESTAMENT a ANTHRAX, IMMOLATION a DEICIDE (kdyby ti druzí přijeli)? Sestava headlinerů byla vskutku lákavá a pokud nepatříte mezi zaryté odpůrce metalových starců, museli jste si ji užít i navzdory tomu, že jste ty kapely už viděli několikrát.

A propos, veteráni. Pod nánosem veselí se přeci jen vtírá nepříjemná otázka ohledem delšího časového horizontu fungování naší oblíbené muziky. Umí si někdo představit, že by Joey Belladonna, který příští rok oslaví šedesátiny, dokázal i v sedmdesáti skákat a běhat po pódiu se stejnou hbitostí, jak to předvedl publiku minulý víkend v Josefově? Anebo že o něco mladší Roger Miret dokáže ze svých hlasivek za pár dalších let ještě vydolovat patřičně nadupaný projev, když už nyní jsou slyšet jeho limity? Je mi jasné, že zrovna AGNOSTIC FRONT vyžene ze scény jedině smrt, která jak doufám přijde za dlouho. Nicméně podobných příkladů by našlo ještě mnoho dalších.

Hlavními festivalovými taháky jsou prostě padesátníci anebo pozdní čtyřicátníci (MESHUGGAH, EMPEROR...), což může svádět k mnoha trudným myšlenkám o dalšm směřování tvrdé muziky. Mají její budoucnost představovat přávě estrádní spolky typu PARKWAY DRIVE, kteří už rovněž nepatří mezi úplné nováčky? Asi je prozatím nutné se smířít s faktem, že doba kdy veliké festivaly typu Monsters of Rock anebo Dynamo Open Air headlinovaly o generaci mladší hvězdičky jsou pryč.

Trochu to připomíná klasickou situaci před velikou krizí, kdy všechno zdánlivě šlape jak má a kdy zkrátka nikdy nebylo líp. Staré páky prostě pořád skvěle umí! Vzpomínání na osmdesátkový thrash metal bylo letos rovnoměrně rozprostřeno do všech festivalových dnů. Sety německých řezníků ze SODOM a DESTRUCTION jsou (téměř) vždy jistotou a dobrou přípomínkou faktu, že hrdinové amaterských nášivek z normalizačních let stále šlapou na plný plyn. Zahanbit se nenechal ani americký import v podobě ANTHRAX, kde jediným rozdílem oproti jejich ranným shows byly kromě nepochybné hráčské vyzrálosti i šediny na hlavách jednotlivých protagonistů. Oblíbence TESTAMENT mi harmonogram dovolil shlédnout toliko na pár minut, abych si ověřil, že špatné vystoupení jsem od nich nezažil. A je jedno, jestli se koná v klubu Futurum, kde je právě 30 lidí anebo na velikém festivalu s poněkud početnějším posluchačstvem. Jejich krajané DEMOLITION HAMMER jsou další skvělý thrashový stroj, sázející spíše na nelítostný a nadupaný projev, než na členité melodie.

Kdo před dvěma lety promeškal josefovské vystoupení EMPEROR, mohl v případě letošní přítomnosti přestat definitivně litovat. Je sice evidentní, že principál Vegard Sverre Tveitan alias Ihsahn dal tento podnik dohromady jen pro přehrávání starých klasik, ale chvíli mu to ještě můžeme žrát. Písně z alba „Anthems To The Welkin At Dusk“ se krásně nesly letní nocí, nicméně tam někde pod povrchem jsem se těžko zbavoval pocitu, že nám progová kapela servíruje severský black metal. Ihsahn je už holt dnes někde jinde, ale přesto u mě zatím dobrý. Příště už by to ale byla repríza poněkud nadplán.

Zato Švédové MESHUGGAH ještě žádné vzpomínkové koncerty dělat nemusí, byť i jejich set byl plný letitých stálic. Značně odlidštěně a apokalypticky působící performanci ještě zvýraznila rafinovaná hra světel. Ano, je to sice již taktéž rutina a možná i ještě o něco chladněji komunikující s okolím, ale působivost ji stále nechybí. Zažil jsem od těchto Švédů už i živelnější vystoupení, ale je otázkou, jestli zrovna živelně chtěla letos kapela působit.

Párty ve stanu

Hledačům méně provařených jmen jsou již tradičně určeny další scény, z nichž ta nejvytíženější, sídlící na druhé straně areálu, nabídla hned několik lahůdek. Přehrání bezmála čtvrtstoletí staré nahrávky norských VED BUENS ENDE sice můžeme zařadit do kategorie sázek na jistotu, nicméně zrovna tato sestava se zas tak často dohromady nedává a když už, příliš mnoho šancí vidět ji živě u toho nebývá. Tato slepá vývojová větev black metalu (anebo čeho vlastně?) neztrácí ani po letech ze své studiové působivosti a živá prezentace ji v lecčems ještě zvýraznila. Disharmonické pasáže zní ještě hypnotičtěji a naproti tomu ty natlakované ještě ostřeji. Tenhle reunion má rozhodně smysl, byť z toho (možná naštěstí) žádná nahrávka nejspíš nebude.

Žhavou současnost naproti tomu představovali američtí DAUGHTERS. Z několika úhlů pohledu veskrze extrémní kapela, přesto však jejich přítomnost na soupisce festivalu představuje ještě nedávno poměrně nestravitelnou záležitost. Jinde je však nejen dramaturgie Assaultu, ale i publikum, jež od první chvíle sevřeného a zneklidňujícího vystoupení dává najevo svoji sounáležitost s frontmanem Alexisem Marshallem. I tato harmonie katapultuje těch cca 40 minut do kategorie festivalových vrcholů. Kontrast mezi starší, více kytarovou, tvorbou a elektronicky prosycenou loňskou deskou byl podstatně méně výraznější, než bych původně předpokládal. Plynulé a strhující vystoupení končilo asi dost brzy na to, aby se Marshall na pódiu definitivně odrovnal. Takhle to odneslo „jen“ zkrvavené čelo a nám ostatním zůstala naděje, že si to ještě někdy zopakujeme.

Podobně zničující, avšak v úplně jiných hudebních dimenzích, plynoucí set švédských WOLFBRIGADE připoměl divokou atmosféru panující pod pódiem trutnovského Obscene Extreme. Rychlé, rychlejší a pak nejrychlejší skladby, divoký circle pit a atmosféra, která by se dala krájet. Prostě takový typický koncert špičkové crustové kapely. To platilo před dvaceti lety a doufejme, že bude platit i za další dvě dekády.

Ve svém úvodu spíše nenápadný, avšak v dalším průběhu ztrhující představení polských ENTROPIA se pro mě stalo jedním z překvapení letošního ročníku. Masivní (možná někdy až moc) podpora světel rozhodně napomohla k proniknutí pod povrch této hypnotické sonické masáže, vycházející především z post-metalových kořenů. Z podobných základů vycházejí vlastně i američtí CASPIAN, kteří sveřepě drží prapor té podoby post-rocku, jež omámila posluchače v minulém destiletí. Skvělému vystoupení dominovaly (tak trochu překvapivě) masivní kytarové riffy protkané leckdy nenápadnými melodiemi a impozantní atmosférou. Orchestr ukrytý převážně za hustou mlhou a úspornými světly jakoby ustoupil do pozadí a nechal vše promlouvat skrze hudbu, jež má evidentně stále co říct.

Mladé pušky žijí!

Považovat například stálice GOROD za mladíky by bylo už poněkud přehnané, ale faktem zůstává, že i oni jsou v porovnání s hlavními tahouny soupisky stále zelenáči. Šestice řadových alb je už slušný rezervoár, ze kterého se také patřičně čerpá. Důraz na to poslední – „Æthra“ z minulého roku je logický, přesto však průřez tvorbou těchto deathových techniků potvrzuje, že v jejich případě už od debutu „Neurotripsicks“ z roku 2005 máme co dělat s kreativní a nesporně zajímavou kapelou. A všechny tyto svěží atributy si Francouzi dokázali ponechat i po více než 15 letech své existence. Minimálně minulý pátek to tak bezesporu vypadalo.

A co šestice z amerického Indianopolis THE CONTORTIONIST? Fungují 12 let, takže je taktéž můžeme stále považovat za mladé umělce. Jejich očekávaný set krátce po poledni sice strhující představení nenabídnul, ale příjemnou porci progresivně laděné emotivní muziky určitě nabídnul. Naproti tomu polská senzace MGLA měla epochální nástup. Určitě tomu napomohla i atmosféra závěrečné festivalové noci, ale důsledná image a ještě důsledněji odehraný black hlavně v úvodních minutách zcela vtáhnul do děje. Bohužel měl být tento zápas ukončen o něco dříve, než po hodině, neboť všechy zmiňované efekty šly rychle do ztracena.

Slovenští ČAD už fungují více než 20 let, takže bych je asi také mezi nadějné koně neřadil. Spíše mezi dobře zavedené stálice. Jejich vystoupení jsou pokaždé energickou náloží a nejinak tomu bylo i v horkém poledni pátečního programu. Ta slovenština k tomu krásně pasuje a Pištovy vulgarismy, světe div se, taktéž - Ano, je to stále ten samý týpek, co na motorce objíždí slovenské kláštery a povídá si přitom s mnichy a kastelány. Po tomhle vystoupení jsem měl chuť na jediné – jít někomu „ošťať koberec“.

Krásu sobotního odpoledne nedokázal narušit ani vytrvalý déšť, protože přesně v těchto momentech to na jednom z velkých pódií rozbalili američtí ANIMALS AS LEADERS. K tanci to sice nebylo, ale o to více poslechu bylo k dispozici. Kontrast skvělého muzikantství a nesmělosti v komunikaci s početným davem byl sice evidentní, ale ta radost z muziky, ta radost...

Bylo toho letos opět hodně a bylo to opět vyčerpávající. Přestože jsem akci navštívil až ve čtvrtek, dostal jsem hudební nabídku, které jsem nakonec nebyl schopen čelit podle původních plánů. Pár jmen jsem musel kvůli termínovým kolizím oželet, pár jsem zahlédnul jen v rychlosti a odpočinek byl s dalšími a dalšími hodinami strávenými v útrobách areálu nutnější.